Smrčina

Na pokraji jakubovického lesa stával velký starý smrk, kde se říkalo "U Švédova smrku". Ten smrk již skáceli. Byli tu prý zakopaní Švédové, co na tom místě v šarvátce padli. Jednou na tom místě lidé kopali a nalezli v zemi zbytky starých zbraní.

O Mariánské hoře

Roku 1814 jel Antonín Keprta z Kunvaldu, vezl v Pruska mlýnské kameny na Moravu a chtěl ještě ten den dojet do Třešňovce a v hospodě "U Bílého koníčka" přenocovat. Byla již hodně tma, když jel cestou přes Mariánskou horu, kde byla cesta hodně rozježděná, rozbitá a vůz se klonil hned na tu, hned na onu stranu a forman Keprta jej zadržoval, aby se nepřevrátil. Když přijel na místo, kde stojí dnes kaple, vůz se na něho převrátil a on ležel pod vozem, nemoha se vyprostit, pod nákladem kamenů.

Vzdálen od vesnice, nemohl se na lidskou pomoc spolehnout, i vzýval Pannu Marii Zellenskou, ke které on sám několikrát putoval, aby ho vysvobodila z této těžké situace a život jeho zachránila, nebo mu aspoň šťastnou hodinku smrti vyprosila.

Tu najednou stála před ním bílá ženská postava s lucernou v ruce, ani slovo nepromluvila, zdvihla vůz a on bez úrazu vstal a jel dál a to světlo viděl tak dlouho, až přijel na lepší cestu, po které se jede do Třešňovce. Pak ta žena se světlem zmizela a on ustavičně děkoval Pánu Bohu a Matce Boží, že ho od jisté smrti zachránili.

Když pak přijel k "Bílému koníčku" v Třešňovci, vyprávěl, co se mu na Čípově kopci stalo. Na památku svého zachránění, z vděčnosti k Bohu, nechal na tomto místě postavit sloupek s obrázkem, znázorňující tuto příhodu zachránění. Později pak vůdce poutníků na tomto místě postavil dodnes stojící kostel podle vzoru kostela Panny Marie Zellenské.

O kýchání (Červený vrch)

Za Červeným vrchem, v lesním údolí, bývalo často slyšet hlasité kýchání. Jednou šel po stráni pytlák a také slyšel hlastité kýchání. Hlasitě na to odpověděl: "Pozdrav Pán Bůh". Ozval se hlas a ten mu děkoval, že ho vysvobodil. Vyprávěl mu, že za svého života nikdy nikomu "Pozdrav Pán Bůh" neřekl, a proto musel po smrti tak dlouho v této lesní pustině chodit a kýchat, až ho někdo pozdravem "Pozdrav Pán Bůh" vysvobodí.

U sedmi bratří (z Hůry)

V Hůře, v blízkosti Adamova jezera, rostla skupina buků, k nimž se chovala pověst, že sedm bratrů odcházelo do války a zasadilo sedm buků. Z této pověsti se nedá nic potvrdit, ani vyvrátit, ale v Hůře je a bývalo mnoho mohutných buků a skupina sedmi buků se asi uchytila náletem. Dlouho tam pak vegetovaly a daly vznik pověsti o sedmi bratřích.

Rusové

V době rusko - francouzských válek táhla prý Čermnou i vojska ruská. Staří pamětníci vzpomínali, jak ruští vojáci, kteří zde tábořili, sbírali po lese různé houby, a ty si pak různě upravované připravovali k večeři. Někteří prý z neznalosti hub nasbírali i muchomůrky a po pojedení za velkých bolestí volali: "Kremendo, pusť - nepustíš-li ty, pustí duša moja". Kremenda - muchomůrka nepustila, ale pustila prostá ruská duše.

O čarodějnicích

30. dubna, večer před 1. májem, se dosud udržuje starý zvyk - pálení čarodějnic. Dnes se pálí v obci společně na jednom, nanejvýš na dvou místech. Dříve však každý kopec ten večer planul ohněm a za křiku a jásotu se mládež, ale i starší děti při ohni vydováděly a dlouho v noci se pak vraceli domů.

O pokladu na Hůře

Na Hůře je prý zakopán poklad a v pokladu je též 12 stříbrných apoštolů. Jednou šel jeden člověk do lesa Hůry, bylo to na Velký pátek dopoledne, a jak šel lesem, přišel k jednomu podzemnímu sklepení a v něm bylo okénko. Ten člověk Hůru znal, ale o žádném sklepení nevěděl. Vzpomněl si ale na starou pověst, že je v Hůře zakopaný poklad, a že když se na Velký pátek čtou v kostele pašije, jsou všecky podzemní poklady otevřeny. Byl by rád okýnkem vlezl do sklepení, aby se o té věci přesvědčil, ale pojala ho jakási tajemná hrůza a bál se sám do sklepení jít. Usekl tedy sekyrkou hrázku a strčil jeden konec hrázky do okénka, aby to místo snadněji našel, a běžel do vsi a přivedl s sebou několik mužů a chtěl se s nimi vydat do podzemního sklepení. Vrátil se s nimi a hledali vyznačené místo, ale nenašli ani sklepení, ani okýnko, ani hrázku.

Poutě z Mariánské hory do Maria-Zell

Do Štýrska se vycházelo na svatodušní pondělí z Mariánské hory. Poutníci si nesli s sebou pecen chleba, něco buchet, sušené nudle, jíšku na másle smaženou. Polévky se vařily cestou. Poutníci měli s sebou i různé nádoby na vodu a vaření.

První nocleh byl v Žichlínku, pak v Moravské Třebové, Sloupu u Blanska, v Brně, ve Vranově, ve Vídni (tam bývali den, aby si prohlédli císařskou zahradu a jiná památná místa ve městě), v Lilien-Feld a v Maria-Zell.

Když se blížili k Maria-Zell, k poutnímu místu, předem se pěkně uspořádali, mládenci vepředu, panny za nimi a pak ostatní v pěkném průvodu. To bylo radosti, když uviděli klášter, žádný se necítil unaven po tak dlouhé cestě, i když v botách nevydrželi jít. Nohy měli odřené, proto si doma předem podšili punčochy měkkou kůží. Každý radostně zpíval, nadšeněji než dříve cestou, přitom žádný neudržel slzu v oku. Taková byla touha po posvátném místě Bohorodičky. Vykonali zde více pobožností a zdrželi se tu tři dny a tři noci.

V roce 1900 šlo poslední procesí z Dobrouče. Šlo se do Třebové pěšky a pak se jeho vlakem a před cílem se šlo osm kilometrů pěšky.

Do Maria-Zell se chodilo každý rok, celá pouť trvala jednadvacet dní a vydávali se na ni jen dospělí.